Kdysi dávno, když se na březích Nilu rodila první velká říše, lidé obraceli zrak k nebi s úžasem i s otázkami, na které se jim nedostávalo odpovědí. Hvězdy byly pro Egypťany nejen světelnými body na obloze, ale také bránami k jiným světům. Zrodila se představa, že v onom nekonečném prostoru sídlí bytosti mnohem mocnější a moudřejší než lidé sami. A právě odtud pochází i otázka, zda staří Egypťané byli skutečně v kontaktu s těmito bytostmi, které bychom dnes označili jako mimozemské.
Kdysi dávno, ještě před tím, než lidé měřili čas podle stínu pyramid a sledovali hvězdy jen jako světla na nebi, stál Thot, bůh písma, moudrosti a magie, nad břehy Nilu a pozoroval svět živých. Nil proudil tiše, a přece s mocí, která vyprávěla příběhy o životě i smrti, o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Thot, zapisovatel všech činů, cítil, že lidé žijí příliš krátce, aby mohli pochopit pravou povahu času, a že je třeba, aby vědění o jeho proudu přežilo věky. „Čas není řeka,“ zapisoval na svitek papyru, jehož znaky se rozsvěcovaly magickým světlem. „Čas je pavučina, spletitá a nekonečná, a každý okamžik se dotýká ostatních, propojuje je a vytváří vzorce, které člověk sotva dokáže pochopit. Minulost, přítomnost i budoucnost nejsou oddělené – existují současně, vrstvené a prolínající se, jako světlo a stín na hladině Nilu.“
Podoba Thota byla zvláštní – muž s hlavou ibise, jeho dlouhý zahnutý zobák odrážel světlo měsíce a symbolizoval jeho bystrý pohled do světa živých i mrtvých. Někdy se objevoval jako baboon, sedící na vysokém skalisku u Nilu, sledující hvězdy a měsíční cykly. V rukou držel papyrusový svitek a pero, nástroje, jimiž zapisoval všechny děje – činy bohů, příběhy lidí i tajemství magie.
